"Život je svině, tak buď větší!!"
__flashReplacement__
__flashReplacement__
__flashReplacement__

Spřáteluji, pište do komentářů :))

Reklamy pište jenom...SEEEM!!!

Hlasujte pro fotku měsíce...H.E.R.E

1. kolo SONM/S....TADÝÝ!!


offline



MW: Kapitola II. - Můj bože, co je zač?!

6. srpna 2010 v 10:54 | ROSE *-* |  - Mrs. Whitlock
Odhodlala jsem se k napsání další Mrs. Whitlock. Obávám se, že ani v téhle kapitole se Jasper ještě neobjeví "doopravdy"...

Mrs. Whitlock
Takže od mého úprku ze San Diega uběhl rok. Jenom jsem se tak toulala po Státech i mimo ně. Nikdy jsem se nezdržela déle než týden. Bylo odporné neustále takhle cestovat, vůbec se mi to nelíbilo. Chtěla jsem někam patřit. Usadit se tam s nimi a snažit se přetrpět tu věčnost, kterou jsem měla před sebou. Už mě nebavilo žít jenom na ubytovnách. A té nudy všude kolem. To, že nemůžu spát ještě přidávalo pár dalších hodin. Ale lidský život mi nechyběl. Ani jsem ho vlastně neznala. Už v raném dětství jsem byla zavřená do té tmy. A na příslušníky své rodiny jsem si nikdy nedokázala vzpomenout. Ze své minulosti jsem si nepamatovala vůbec nic. Na důkaz toho, že Mary Alice už neexistuje, jsem si nechala říkat jen druhým jménem. Alice. 
A pak tu byla už jenom ta hrozná přítomnost a ještě horší budoucnost, kterou jsem samozřejmě mohla trochu vidět.
Co se týče té budoucnosti...kromě své vlastní jsem viděla i budoucnost toho blonďatého kluka. Ale neotravovalo mě to. Spíš to pro mě bylo zajímavé. On nepoznal jako já tu alternativu se zvířecí krví a tak jsem přímo cítila jeho pocity, když zabíjel řadu těch nevinných. Bylo mi ho hrozně líto.

Ubytovala jsem se v jednom hostinci přímo uprostřed Birminghemu, což je v Alabamě. To město se mi líbilo. Velké a čilé. Už jsem si vypěstovala jakousi "odolnost" vůči pachu krve a nevadilo mě bavit se s lidmi, dokonce se jich dotýkat. Ráda jsem si jenom tak popovídala s lidmi, které jsem ani neznala a oni neznali mě ani mojí totožnost. Tyhle rozhovory mě držely nad vodou a přesvědčovaly mě, že nejsem sama a že si vždycky můžu takhle nezávazně popovídat. Až na pár vyjímek na mě byli všichni moc milí a mě to těšilo. Tak ráda jsem si tvořila přátele. Tak ráda jsem se zasmála s nějakou poměrně stejně starou holkou jako já, aniž by mě pronásledovaly ty noční můry o tom klukovi nebo o tom, že jsem tu sama, tak slabá, tak nicotná... To mě přivádí k tomu dopisu. Ten neznámý mi psal, že si mám někoho najít, k někomu se přidat... Ale ke komu? Pár upírů jsem během svého putování po Americkém kontinentu potkala. Většinou ale už měli někoho, s kým cestovali a když ne, nikoho nechtěli. A já se nevnucovala, dokonce jsem se děsila toho, že budu chodit po světě v závěsu někoho, koho sotva znám a být pro něj tak potencionálním terčem. Nikomu už jsem nedokázala tolik věřit. Nikomu.
Takže jsem se ubytovala v Birminghamu. Okamžitě jsem se spřátelila s majitelem té ubytovny. Byl to nesmírně starý a zachovalý pán, ale nesmírně milý. Tak strašně rád mi vyprávěl různé příběhy ze své minulosti. Já žádnou minulost vlastně neměla, takže jsem seděla a tiše poslouchala. A já dokázala být prostě jen strnulá. Celé hodiny. A on celé hodiny vyprávěl. Bylo to nesmírně příjemné. Poprvé za svůj jak lidský tak upíří život měla přítele déle než pár hodin. I když to byl asi osmdesátiletý dedeček, těsně nad hrobem. Ale dokázal mě zabavit a povídat si se mnou...jako přítel.
Zůstala jsem v tom městě pár měsíců, myslím pět.
Jednou jsem zase seděla a poslouchala, jak Frank (tak se jmenoval můj staronový přítel) líčí svoje příhody z dětství. Znovu mě začala bolet hlava a obraz se začal rozostřovat.
Potom znovu zaostřil. On seděl v lese. Rukama si objímal kolena a zlomeně vzlykal. Vedle něj ležel mrtvý malý kluk, mohlo mu být tak dvanáct. Bledý, bez špetičky krve. Ten blonďák měl zavřené oči, jako by si přál, aby se z té noční můry probudil a byl zase doma, v teplé posteli a maminka mu zpívala ukolébavku. Krčil se u jednoho z největších stromů, jako by se bál sebe samého. Zoufale si zajel rukama do vlasů a znovu následovaly zlomené vzlyky. Jeho rty němě opakovaly dvě slova: "jsem zrůda". Potom najednou doširoka otevřel ty krásné oči, které jsem tak dlouho baštila. Ano, měl ty nejnádhernější oči na světě, i když byly krvavě rudé. Karamelkově blonďaté vlasy se mu leskly v právě zapadajícím slunci jako zlaté. Jeho rty nepřestávaly v mumlavém ujišťování sebe sama, že je zrůda, ale i přes to byly tak dokonalé... Se sebezapřením se zadíval na tělo mrtvého chlapce. Co jeho předsevzetí, že nebude zabíjet nevinné a šťastné? Ale vždyť on nechtěl! Ten kluk ale tak nádherně voněl. On musel. Musel ho mít...
Otevřela jsem oči a zalapala po dechu. Chtěla jsem tomu muži pomoct. Chtěla jsem ho zachránit. Musela jsem ho najít. Vždyť se mi tak líbil... Měla jsem ho moc ráda... A v ten okamžik jsem si uvědomila jednu věc. 'Já ho miluju! Zamilovala jsem se do něj!' prolétlo mi hlavou. Byla to pravda. Toho dokonalého blonďáka jsem milovala. Dala jsem si dva hlavní úkoly. Zaprvé: Zjistím, kdo ten neznámý je a zadruhé: najdu ho a ukážu mu tu alternativu se zvířecí krví. Věděla jsem, že neodmítne...
"Alice? Alice?" stařík se mnou třásl. Zamrkala jsem a zaostřila na svého jedinného přítele. "Alice, jsi v pořádku? Co je ti?" mluvil na mě pořád dokola. "Ale nic. To je v pořádku, Franku, já jen...není mi moc dobře. Půjdu si nahoru lehnout a vyspím se z toho..." usmála jsem se na hodného starce. Přívětivě se usmál a vrázky na čele i na tvářích se mu ještě prohloubily. "Dobře, jenom bež. Musí to taky být otravné, poslouchat jenom starého hloupého dědka..." zasmál se. "Ale vůbec ne, Franku! Moc ráda poslouchám vaše historky... Je to úleva od toho opravdového světa..." usmála jsem se. "Jsem rád, že alespoň teď na stará kolena mám opravdovou přítelkyni. Tak se bež prospat, ať ti je zítra lépe!" pohladil mě stařík po tváři. Usmála jsem se a vyběhla schody do svého pokoje. Stařík se znovu odbelhal za recepční pult. 
Zabouchla jsem za sebou oprýskané dveře, až se malý skleněný lustřík zakýval. Posadila jsem se vzpříma na podlahu a opřela se o svojí postel. Musela jsem ho najít. Ale jak? Jak? Možná...kdybych se pořádně podívala, co chystá udělat... 
Zavřela jsem oči a soustředila se. Znovu bolest hlavy. Potom se mi před očima zjevil obraz. Byl tam on a chystal se vkročit do velkého města. To město mi bylo ohromně povědomé. Ta ironie! San Diego! Bylo to na podzim. Listy žloutly a začaly padat ze stromů. Momentálně bylo parné léto. To jsem stihnout musela...

Na začátek podzimu jsem se rozloučila s Frankem. Plakal. "Alice, zůstaň tu se mnou! Jsi jako moje dcera! Já tě prosím!" po tvářích se mu kutálely slzy. "Nejde to, Franku. Je mi to moc líto! Vrátím se! Slibuji!" vzlykala jsem. "Ale já umřu!" plakal stařec. "Já musím. Prosím, Franku, pochopte to! Omlouvám se!" špitla jsem a stiskla mu ruku. Než otevřel po mrknutí oči, byla jsem pryč. Ztratila jsem svého přítele. Ztratila jsem Franka. On byl první, na kom mi tak moc záleželo...
Druhý den jsem byla na místě. Přesné míst, přesný čas. Chyběly vteřiny a já ho měla uvidět vycházet mezi stromy...
dva...jedna...teď. Nic. Nic a nikdo. Seděla jsem tam ještě půl hodiny a pak jsem se odvážila nahlédnout do jeho budoucnosti. Změnil rozhodnutí. Zamířil na jih, Brazílie, Rio de Janeiro. Cítila jsem zklamání. Chtěla jsem ho konečně spatřit na vlastní oči. A on nikde. Zklamání bolí...MW - alice
 


Komentáře

1 tamia tamia | Web | 6. srpna 2010 v 11:16 | Reagovat

TAK TENHLE DÍL BYL PROSTĚ,ÚŽASNÝ,VÁŽNĚ BYL MOC PĚKNÝ.-)
A VÍŠ CO? JÁ UVĚŘILA TOMU,ŽE BY TO TAKHLE OPRAVDU MOHLO BYT:-)
VÁŽNĚ SE MI TO MOC LÍBÍ,PROSÍM, DALŠÍ DÍL:-))

2 tamia tamia | Web | 6. srpna 2010 v 11:25 | Reagovat

WOW TAKY JSEM MOC RÁDA,ŽE SE TI POVÍDKA LÍBÍ A NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU ZA CHVILKU POŘIDÁM:-)

3 nesii nesii | Web | 6. srpna 2010 v 12:02 | Reagovat

Rose nádhernná kapitola fakt nemám slov...  pokračuj.. výborne píšes

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TÉMĚŘ VŠECHNY POSTAVY V POVÍDKÁCH PATŘÍ S.MEYEROVÉ! STRÁNKY NEBYLY VYTVOŘENÉ ZA ÚČELEM ZISKU! 
oddělovače








oddělovače





oddělovače