"Život je svině, tak buď větší!!"
__flashReplacement__
__flashReplacement__
__flashReplacement__

Spřáteluji, pište do komentářů :))

Reklamy pište jenom...SEEEM!!!

Hlasujte pro fotku měsíce...H.E.R.E

1. kolo SONM/S....TADÝÝ!!


offline



Yuiko<3 - Impression of Jacob Black

26. srpna 2010 v 9:01 | ROSE *-* |  - POVÍDKY NA PŘÁNÍ <3
Tohle je moje první povídka na "objednávku". Vzhledem k tomu, že Jacob je jedna z mých oblíbených postav, psala se mi moc dobře :-) Snad je spokojenost, já myslim, že to neni nejhorší ;-) Je to taky spolehlivě nejdelší jednorázovka, kterou jsem kdy napsala :) Taky se chci omluvit, protože jsi psala, že chceš akci a já se na začátku trošku rozepsala, takže jsem to musela ukončit poněkud předčasně...
Rozhodla jsem se, že k těm jednorázovkám na přání přidám i víc takových těch drobností (jako hlavní obrázek povídky, citát a tak, děsně mě baví to vyrábět =P)

Taky bych chtěla poprosit vás všechny (ale hlavně AFFínka): dostala jsem se do skvělého 3. kola v SON-film s Titanicem. Moc vám děkuji za dosavadní hlasy a ještě bych prosila o další, moc bych chtěla vyhrát (nebo se alespoň umístit).. Hlasujte mi, pls, H.E.R.E., samozřejmě oplatím! Děkuji moc :-*
A teď už ta povídka:


j na přání :-)
Jméno: Impression of Jacob Black (Otisk Jacoba Blacka)
Autor: ROSE *-* (já)
Stav: jednorázovka
Postavy: Elisa Weber, Jacob Black, Billy Black, Angela Weber, Hannah Montgomery (matka), Frank Weber (otec), a možná další
Moje skopojenost: 96%
Věnování: Yuiko<3 (objednala si tu povídku a moc děkuju, neuvěřitelně mě bavila :-*)
Citát: "V životě není důležité koho milujeme, ale skutečnost že milujeme..."
Popis: Jacob si myslí, že je zamilovaný do Belly. Do Forks najednou přijíždí mladší sestra Angely Weberové (nejlepší kamarádka Belly). Přehodnotí Jacob svojí "lásku" k Isabele? 

Povídka v c.č ;-)



*===vše z Elisina pohledu===*
Zabouchla jsem dveře mámina prastarého jaguára. Máti se na mě naposledy omluvně usmála. Já tu být nechtěla. Tátu jsem ráda neměla ani trošku a starší sestru jsem skoro neznala. Poslala mi sice pár dopisů, ale stejně...
Takže popořadě... Mé jméno je Elisa. Je mi šestnáct a žiji s mámou v New Yorku. To město zbožňuju. Je veliké a moderní a luxusní... Dřív jsme bydleli i s tátou a starší sestrou Angelou tady, ve Forks. Už od začátku to mezi nimi skřípalo a nakonec se rozešli za obrovské množství hádek a takových komentářů, až mrazilo. Mě bylo tenkrát pět a Angele sedm. Měly jsme se moc rády a i tenhle vztah náš otec zničil. Chtěl Angelu k sobě za každou cenu. Ještě jsem tam byla v osmi letech. To se ke mně táta choval jako k nějaké přitroublé Angelině kamarádce. Moje poslední návštěva byla ve čtrnácti letech. Angela byla tenkrát na nějaké soutěži a já byla celý víkend s tátou sama. Skončilo to obrovskou hádkou a moje mamka mě musela do hodiny vyzvednout. Potom jsem musela trpět, když měla mamka takovou tu mánii, že sbalí každého svobodného chlapa na planetě. Dokonce chodila i s pětadvacetiletým klukem! Ze všech se mi nejvíc líbil Jackson. Byl to veterinář v zoologické zahradě a myslím, že neměl opravdu rád jen mámu, ale i mě. Byl to vlastně první muž, který mi dokázal nahradit otce. Nevyšlo to. Jeho rodině se máma nelíbila ani trochu. Chovali se hnusně k ní i ke mně (mnou zrovna mávala puberta (15), takže jsem si to nenechala jen tak líbit). Mámu to očividně dost ranilo a pustila ho k vodě.
Teď se stěhuji na pár měsíců (asi 5) k Frankovi (můj otec), protože máma má zase nového přítele. Je to děsný tupec. Ty jeho řeči o sjednocení lidu a vlnách lásky nejsou ani tak směšné, jako pitomé. Těch 5 měsíců budou vymetat různé koncerty a festivaly, pak si máma uvědomí, co je zač a přijede si pro mě. Do té doby budu ignorovat Franka, budu se snažit spřátelit znovu s Angelou, chodit poslední tři měsíce do školy ve Forks (než nezačnou prázdniny), pokusím se najít přátele a nepodpálím ten proklatý dům. Docela makačka, nebo ne?
Moje myšlenky o spráskaném životě přerušil Angelin potěšený smích. Vyřítila se z domu a objímala mámu. Chvilku si povídaly a smály se. Frank se ani neobtěžoval vynést to svoje pozadí ven a přivítat mě nebo jen pozdravit mámu. Typické... 
"Takže jdeme dovnitř, ne?" chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, že Angela mluví na mě. Zahlédla jsem ještě, jak mámino auto hladce vyjelo z příjezdové cesty na silnici. Naposledy mi zamávala a byla v trapu. Potom jsem se otočila na Angelu a pořádně si jí prohlédla od hlavy až k patě. Od posledně se změnila na 100%. Byla vysoká a děsně hubená. Měla bílé elegantní brýle a její vlasy, které mívala tak nádherně dlouhé, byly teď v malém culíku svázané na temeni. Usmívala se na mě trošku přiblblým, ale velice pátelským úsměvem. "Takže?" usmála se. Určitě si musela myslet, že se stydím nebo jsem mentálně retardovaná... "Jo, tak jo," přikývla jsem a čapla do ruky svůj kufr.
Angela mě táhla do obývacího pokoje. "Hádej, kdo přijel?" křikla na Franka Angela a postavila mě před něj. Koukal na televizi a očividně jsem mu vadila ve výhledu. "Ahoj tati!" usmála jsem se. "Uhni, nevidim!" zabručel. Takže přivítání zvládl na jedničku...
Pokoj jsem měla v patře vedle Angelinina.
"Ve škole se ti bude líbit! Sice nejsme ve stejném ročníku, ale to nevadí! Počkej, až uvidíš Edwarda Cullena, on je narosto boží! Chodí s mojí nej kámoškou... Ta je taky děsně fajn..." a mlela a mlela a mlela. Angela nikdy nebyla výřečná a teď se vážně překonávala. Drmolila tak děsně, že jsem slyšela každé páté slovo. 

Do školy jsem jela Angelininým autem. Nebylo tak staré jako mámino, bylo celkem slušné. Ovšem ta škola byla děsná. Stará a téměř před rozpadnutím. Ještě byla každá třída v jiné budově. Tohle kdyby viděla Jonesová (jedna namyšlená slepice), potrhá se smíchy.  
Škola nebyla nic moc. Nováčci to tu asi nemívají ani trochu lehké. Konečně mě na biologii oslovila jedna holka, jmenovala se Ashley. Blondýna, modrý oči...klasika. Byla ale děsně milá a přátelská a díky ní jsem se v té škole necítila jako retard. 
Jak řekla Angela, Edward Cullen byl vážně úžasný. Působil ale tak...nadřazeně, až mě z toho mrazilo. Párkrát se na mě podíval a bylo to vždycky, když jsem přemýšlela o něm. Jako by mi četl myšlenky (no není to praštěné?). To ho v mých očích ještě schodilo. 
Doma jsem nevydržela ani chvilku. Frank sezase probral od televize a rozhodl se šikanovat každého v dosahu 50-ti metrů. Angela sklopila uši a udělala přesně to, co řekl, ale já se komendovat nenechala. Jednoduše jsem si půjčila Angelinino auto (nemusíte se bát, věděla o tom) a vyrazila na výlet po okolí. Zjistila jsem, že jsem dřív žila v absolutní díře. 

Kamže jsem to zajela? Tak to nevím, ale vypadalo to tam děsně. Samé domečky ala indián. Tak jsem se zamotala, že jsem nenašla z té vesničky cestu ven. Připadalo mi dokonce, že jezdím v kruhu, ale to jsem neviděla moc přesně, protože se hustě rozpršelo. Jenom mi byla povědomé ty ďuzny, do kterých jsem pravidelně padala, které vypadaly úplně stejně a ze kterých jsem si málem vymlátila všechny zuby. 
A jako na potvoru ještě začala na palubní desce blikat kontrolka s nedostatkem benzinu. Když takhle svítí kontrolka v jaguáru, můžeme ještě dlouho dál jezdit. Bohužel, v tomhle autu to tak nefungovalo. Najednou všechno zhaslo a motor nešel nahodit zpátky. Jak dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že je to benzinem? Hooodně dlouho.
Vylezla jsem tedy z auta, protože nefungovaly ani stěrače a já logicky chtěla vědět, kde jsem to zůstala trčet. Vylezla jsem tedy ven a za pár minut jsem byla mokrá jako žínka. A co jsem zjistila? Že jsem v úplné pr*** - teda v zapadákově.
Popadnul mě vztek a bezmoc. Vykřikla jsem a vší silou do auta kopla. Připadala jsem si v tu chvíli jako ninja. V tom krámu to zavrzalo tak děsně, že jsem se divila, že se to nerozsypalo. 
Začala jsem uvažovat, co dál.  
Můžete hádat, jestli mě něco napadlo, protože o patnáct minut později jsem stála na tom samém místě téměř bez hnutí. Vlastně mě ani nenapadlo vlést si zase dovnitř, takže teď jsem byla mokrá na kost a čekala na svého anděa strážného, který se zatím nijak neráčil přitáhnout s kanistrem benzinu. Mám já to smůlu, co? 

"Ty asi potřebuješ pomoct, že?" ozval se (přibližně po dvaceti minutách) za mnou hlas někoho, koho jsem rozhodně neznala. "Proč? Vypadám tak?" ušklíbla jsem se sarkasticky, ale neotočila jsem se. "Tak mi promiň! Mám tu kanistr benzinu a mysel jsem, že by ti přišel celkem vhod, ale jak vdím, tak..." hlas zněl...dotčeně. Uvědomila jsem si, že ten kluk má beznin. Prudce jsem se otočila. "Ne, počkej! Já se omlou-" víc jsem toho říct nestačila. Podívala jsem se mu totiž do očí. Měl je tmavě hnědé, hluboké, tajemné, přitažlivé, krásné. On zaujatě koukal do těch mých. Myslím, že se něco stalo, ale nevěděla jsem co. Ten kluk to asi věděl, protože překvapeně zamrkal a vytřeštil na mě oči. Rozpačitě jsem se usmála. "Takže...ty bys byl ohotný půjčit mi ten benzin?" pípla jsem. Přikývl a konečně přerušil naše oční spojení. Podal mi ten kanistr. Já se usmála ještě rozpačitěji. "Víš...já...tam ten benzin nalít neumím!" pípla jsem. Usmál se a obešel mě. Přitom se kradmo otřel svojí rukou o moji. Explodovalo ve mně milion pocitů, jeden příjemnější a krásnější než druhý. 
Začal lít benzin do nádrže, ale přitom ze mně nespustil pohled. Bylo mi to trapné, musela jsem něco říkat, nebo bych zrudla a vypadala jako nějaká praštěná puberťačka. "Jak jsi věděl, že potřebuju benzin? Neříkej, že u sebe vždycky nosíš kanistr..." ušklíbla jsem se. "Ne, viděl jsem tě, tak jsem se ti rozhodl pro něj dojít. Nebydlím daleko..." usmál se takovým děsně okouzlujícím úsměvem. Až teď jsem si dovolila ucuknout jeho pohedu a prohlédnout si ho celého. Tričko měl celé promočené a nalepené na sobě. Tím se ovšem ještě mnohem víc zvíraznily ty svaly, které měl. Páni, málem jsem opravdu začala slintat. Všiml si, kam se dívám a zasmál se. Zrudla jsem jako krocan. To ještě jeho smích povzbudilo. BEZVA! Rychle jsem se zadívala na jeden z malých, nezajímavých (a všude kolem stejných) domečků, jenom abych se na něj nemusela koukat. "Jsem Jacob. Jacob Black!" řekl po chvíli a já se na něj zase musela podívat. "Elisa Weberová," chabě jsem vykoktala. Věnoval mi další úsměv. "Asi by jsi se chtěla usušit, že? Tvoji rodiče by asi nebyli šťastní, že jsi tak mokrá..." usmál se. "Frankovi by bylo lhostejné i kdybych jezdila po domě na zahradní sekačce..." zamumlala jsem. Znovu se zasmál, tak příjemným smíchem... "Takže...nechtěla by jsi se usušit k nám? Bydlíme vážně jen kousek odsud..." navrhl mi s takovým úsměvem, že jsem nehodlala odmítnout ani náhodou. "Já věděla, že ta tvá pomoc nebude jen tak!" naoko jsem zanaříkala. Znovu se rozesmál. "O nic se nepokusím, přísahám!" zasmál se. Přikývla jsem. Když jsem ale nalézala do auta, zamumlala jsem si pro sebe: "Vlk taky sliboval!". Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale slyšel to a znovu se smál. 

Jeho otec byl oproti mému naprosto v pohodě. Sice mě zezačátku probodával takovým tím pohledem, který měla v oblibě na začátku roku naše ředitelka (NEHUL, NEKUŘ, NECHLASTEJ!), ale potom se se mnou normálně bavil a smál se. Jacob mi půjčil nějaké svoje tričko a kraťasy. Dokonce mi nabídli i borůvkový koláč, který byl výborný až na jednu malou vadu - nesnášela jsem borůvky. Ale zoufale jsem se snažila neurazit.
Strávila jsem tam příjemný zbytek odpoledne. Jacob se mě potom rozhodl doprovodit domů. Proti tomu jsem samozřejmě neměla ani to nejmenší. Po celou dobu jízdy mě koutkem oka pozoroval. Několikrát se mě dokonce dotknul (a já bych přísahala na svého otce (dost chabé, že?), že to dělal schválně).
Dojeli jsme před náš dům. Vystoupila jsem z jeho auta (to Angelino mi měl přivést ten další den - Angela se sveze do školy s Isabelou a já se kapánek projdu). Byl v mžiku vedle mě. "Ještě tě doprovodím..." nadhodil ten jeho božský úsměv, který jsem si užívala celé odpoledne. "Dobře!" pípla jsem. Tuhle chvilku jsem znala z těch praštěných romantických filmů dost dobře a byla jsem tak nervózní, že jsem se divila, že jsem si nepozvracela boty. "Tak se měj, zítra ti vrátím ty šaty... A děkuju," kývla jsem na své momentální ošacení. Přikývnul a polknul (dost hlasitě).
Naposledy jsem se rozpačitě usmála a rozešla se směrem k mému momentálnímu bydlišti. Všimla jsem si, že Angela stojí u okna a celou tu scénu s úsměvem pozoruje. Já jí zabiju! 
Neušla jsem ani dva kroky. V mžiku mě dohonil, přitáhnul do svého náručí a vážnivě mě políbil. Jeho rty byly...dokonalé. Děkovala jsem bohu, že jsem se nesložila. Absolutně mi vzal dech. Chvilku mi to trvalo, ale potom jsem mu polibek zdráhavě oplatila.
Po nějaké chvíli se odtáhnul. "Miluju tě, Eliso!" špitnul. Vykvetl mi celý svět...         
 


Komentáře

1 Anusqa Anusqa | Web | 26. srpna 2010 v 9:41 | Reagovat

ani ja som grafiku vobec nevedela tez som ostatnych iba obdivovala a som sa naucila mam fajn program a ide to :)

2 Yuiko<3 Yuiko<3 | Web | 26. srpna 2010 v 9:47 | Reagovat

no..no je to boží já padnu Děkuju moc! *.*
Boží lepší oproti těm mím kecům co píšu já děkuju skvělý asi bych měla začít psát taky takové x)

3 Kačaba Kačaba | Web | 26. srpna 2010 v 9:52 | Reagovat

nádherný :))

4 *Funny-Girl* *Funny-Girl* | Web | 26. srpna 2010 v 13:04 | Reagovat

Máš u mě hodnocení:)

5 Andrea SB Andrea SB | Web | 26. srpna 2010 v 14:28 | Reagovat

krasna povidka :)
jak se mas?a krasny dess

6 crazYNka crazYNka | Web | 26. srpna 2010 v 19:16 | Reagovat

krasna :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

TÉMĚŘ VŠECHNY POSTAVY V POVÍDKÁCH PATŘÍ S.MEYEROVÉ! STRÁNKY NEBYLY VYTVOŘENÉ ZA ÚČELEM ZISKU! 
oddělovače








oddělovače





oddělovače